Druhá světová válka ve vzpomínkách říčanských obyvatel

Za války to byly ještě děti (ovšem citlivě vnímající dění kolem sebe), nebo už mladí lidé s radostmi a bolestmi dospívání a rané dospělosti. Žijí mezi námi a my se jich na tu dobu můžeme zeptat.

Lída Nechvátalová (v květnu 1945 jednadvacetiletá)

Jsem ze železničářské rodiny. Také já jsem pracovala dva roky na železnici, měla jsem telegrafní a telefonní zkoušky. Maturovala jsem v roce 1943 a dva roky jsem byla v totálním nasazení. Co jezdily transporty smrti, to jsem si odsloužila. Do služby jsem šla i 4. května 1945 a domů jsem přišla asi šestého nebo sedmého, protože mne neměl kdo vystřídat. Pracovala jsem u telegrafu a u telefonu, spojení jsme vyťukávali morseovkou.

Většina těch, co řídila vlaky, byli tenkrát vysokoškoláci. Železničáři „uklidili“ studenty v roce 1939 – půjčili jim uniformy a vyvezli je z Prahy. Tím unikli deportacím a zatčení. Někteří z nich potom zůstali na dráze, protože vysoké školy byly zavřené. Sloužila jsem s medikem, právníkem, pak tam byl filozof těsně před promocí a ten dopadl hrozně špatně, protože asi 6. nebo 7. května sloužil ve Vršovicích a ze stromu ho tam nějaký Němec zastřelil.

Půjčovali jsme si navzájem knížky, hodně jsme četli a zrovna od tohoto kolegy z filozofické fakulty jsem měla půjčený román Arrowsmith od Sinclaira Lewise. A když se to stalo, když potom zemřel, měl pohřeb, tak jsem jeho rodičům chtěla tu knížku vrátit. Oni ale řekli, abych si ji nechala na památku… To ani není pravda, že už je to tak dávno.

Šťastná chvíle uprostřed válečných let. Lída Nechvátalová (tehdy Hustáková) vpravo u kočárku s malou sestřičkou.

Foto: z archivu L. Nechvátalové

Milada Vykoukalová (v květnu 1945 jí bylo necelých osmnáct)

Moje vzpomínky na závěr války? Nejhorší to bylo v květnu 1945, jak se tady střílelo… Naši tehdejší nájemníci přišli z pohraničí, z Želnavy, a otec té rodiny byl učitelem. S maminkou jsme tušily, že se něco chystá, protože náš podnájemník i táta byli po nocích pryč, něco domlouvali, připravovali se asi muži-vojáci v záloze. Táta jel do našeho obchodu s elektropotřebami ve Vršovicích a zůstal v Praze i přes revoluci. Bojoval na barikádě v Kodaňské ulici. Měli jsme sklep na uhlí a do něho jsme ke konci války snesli prkna a peřiny a několikrát jsme tak přespaly. Já, maminka, paní shora a jejich holčička.

Když se v Říčanech v závěru války bojovalo na trati, byly jsme s maminkou doma, nešla jsem do práce (Milada tehdy jako totálně nasazená pracovala v účtárně ředitelství drah v Praze). Paní s dcerkou taky byly nahoře. Akorát táta a pan učitel byli pryč.

Když bylo po všem, přiběhl sem Pepa, můj budoucí muž. On se v Benešově, kde byl totálně nasazen, dozvěděl, že se němečtí vojáci připravují, jak pojedou na Prahu. Tento vlak sem skutečně přijel a tady zastavil. Železničáři postavili návěstidla a oni nemohli projet. Začala střelba – tu jsme slyšely. Bylo by to bývalo špatný, kdyby se do Prahy dostali.

Ne, nebyly jsme venku. Náboje lítaly až sem… nacházeli jsme je pak na zahradě. Bylo to divoké. Němci zůstali v dolíku, vlak byl celý uvnitř, pod strání, a stříleli na lidi, kteří proti nim přišli bojovat. Taky jich několik zastřelili. Však je tam dnes pomníček. Původně byl umístěn blíž k nám, před mostem, teď je víc vzadu. (Podle publikace „Říčany v květnu 1945: povstání, které zachránilo Prahu“ padlo 26 osob, 46 jich bylo raněno. Počítají se i říčanští obyvatelé padlí a ranění v Praze.)

V pětačtyřicátém roce během náletů na Prahu jsme vždycky stáli venku a dívali jsme se, jak letí letadla. Viděli jsme, když letěla na Vysočany o Květné neděli.

Barikáda na Kodaňské ulici v Praze v květnu 1945. Otec M. Vykoukalové, František Vladyka, stojí úplně vpravo.

Foto: z archivu M. Vykoukalové

František Křížek (v květnu 1945 ani ne třináctiletý)

Pamatuji si velice dobře, když na Prahu létaly bombardovací letouny. Když letěly ty svazy, čtyřmotorové bombardéry Liberator nebo Superfortress, bylo to tak čtyři tisíce metrů nad zemí. To dneska se podobná letadla ve vzduchu pohybují o hodně výš. Tenkrát byly krásně vidět. Najednou jsme zahlédli, jak nad Říčany letí dvacet bombarďáků sestavených do různých formací (ve tvaru písmen V,W a dalších), pak to otočí a letí zase nazpátek.

Bombardování probíhala tak, že svazy letěly nad Německem, tam letouny shodily bomby, pak letěly nad Československo, kde nebyla tak hustá protiletecká ochrana, piloti stroje obrátili, nabrali výšku, protože letadla byla lehčí, a letěli zpátky do Anglie. Ke konci války už měli Němci něco jako radar. Nebyl to tak kvalitní přístroj, ale něco mít museli, protože bombardéry, aby je nemohli těmito radary zachytit, shazovaly nitky staniolu. Padaly z nebe jako déšť. A my děti jsme třásně sbíraly a měly jsme z těchto pozlátek štětičku jako se dneska dává na pohár.

Na bombardovací svazy jsme se chodili koukat na louky před naším domem (nedaleko dnešního obchodního centra Lihovar), tam jsme si sedli a dívali se. Asi od čtyřiačtyřicátého roku, když se dostali Angličané a Američané do Francie, tady byl bombardovací svaz velmi často.

Bylo vcelku humorné, když v rádiu německy hlásili, že nad územím Velkoněmecké říše se nenachází žádný nepřátelský letoun, a nad námi se právě v tu chvíli vyskytovalo dvacet bombardérů. To byla ta propaganda. Lítali asi ne každý den, ale ob den bych řekl, že ano, v létě. V zimě ne, v zimě to bylo jiné. Když se armády dostaly blíž, ukázalo se, že sem doletí i stíhačkami. A to byl Spitfire, Mustang… A ty sem začaly lítat a „otravovat“, aby nemohlo přes Československo jezdit zásobování, aby nacisté nemohli převážet rakety. Válka už byla v podstatě v rozhodující fázi. Němci se bránili tak, že nákladní vlaky – ale potom to bylo i u osobních – měly na konci vagon s plošinou, na které byl umístěn protiletadlový kulomet. S dostřelem dva, tři kilometry. Letci (říkalo se jim kotláři, protože rozbíjeli kotle u parních lokomotiv) přiletěli, a když byl vlak někde na rovině, udělali na něj nálet a rozstříleli lokomotivu. Strojvůdci většinou viděli, že se letadlo blíží. Zastavili a lidé vyběhli ven. Kotláři byli tak dobří, že jsme neslyšeli, že by někdy strojvůdce zabili. Vždycky se trefili do toho kotle… A ti z FlaKu (protiletadlového kanónu) po nich stříleli. Za tu dobu snad sestřelili jediné letadlo. Tady v celém okruhu kolem Prahy. Tenkrát jezdily parní lokomotivy skoro všude. Jen mezi Vršovicemi a Wilsonovým nádražím jezdila elektrická lokomotiva.

Jedna z hlídek v okolí Říčan během povstání v květnových dnech 1945

Zdeňka Křížková (v květnu 1945 jí bylo devět a půl roku)

Předtím, než bombardéry nad naším městem letěly, se ozvala siréna. Nejdřív byla příprava náletu, aby lidi utíkali do krytu, to byla letadla ještě daleko. Akutní nebezpečí předznamenával kolísavý tón, alespoň myslím, to už jsme tenkrát věděli, co to znamená. A když byl konec náletu, tak to zase odhlásili dlouhým tónem. Naše rodina se neschovávala, my jsme se spíš dívali z okna u půdy, jak letí svazy letadel. Ale byli lidé, kteří se báli. Třeba u Fabiánu byla taková skalka nebo opuštěný starý lom (dodnes je vidět u spojky na dálnici směrem k dnešní ulici Na Fabiáně) a tam se chodili někteří místní ukrýt.

V květnu 1945 jsme byli schovaní ve sklepě celý ten týden, já s bratrem Bohumírem a maminka. Tatínek se šel hned přihlásit mezi revolucionáře a hlídal tady někde v okolí, dokonce nosil pušku. Byl sice v mysliveckém svazu, takže uměl střílet brokovnicí, ale byl nevoják, nevím, jestli by dokázal vystřelit… Když se v Říčanech objevili Rusové, my děti jsme tomu nerozuměly, ale vím, že naši říkali, že to není dobré, že sem přišli. Tušili, že to nebude ono. Věděli totiž o Jaltské konferenci a o připravovaném rozdělení Evropy.

Na příjezd sovětských vojáků jsme čekali na náměstí, oni pořád nejeli… Pro děti, kterých tam byla spousta, už to bylo dlouhé. Nakonec jsme se dočkali. Byla to velká euforie. Hlavně, že byl konec války.

Úryvky z rozhovorů s říčanskými pamětníky vybrala Renata Skalošová.