Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené
24. listopadu 2024, svátek má Emílie
Názor František Lochman
Nosit roušku, tedy závoj (hidžáb), je stále v našem prostředí velkým problémem. Vznik se odvozuje od události, kdy kupec Muhammad, nazývaný Prorok, dostal řadu zjevení od Boha. Nošení hidžábu vyplývá z role žen v islámské společnosti. V našem křesťanském světě dnes problém nošení hidžábu ustoupil do pozadí. Od roku 622 našeho letopočtu počítáme počátek muslimského kalendáře (hidžra). Snad dávný zvyk nosit závoj vznikl v dnešní krajině Saudské Arábie a ženy při přípravě jídla v rodině kočovných pastevců přikrývaly vše proti dotěrnému hmyzu. V době „zjevení“, zvané jako Korán, má tento jev duchovní rozměr a islamisté chápou jeho nenošení, při zvyšující se roli žen, jako podrývání společenského řádu a zásad Koránu.
Vracím se ale k naší současnosti. Na rozdíl od muslimů nosíme roušku (hidžáb) ze strachu o svou tělesnou schránku. Je možné, že za 1398 roků, až budou mít muslimové v jejich krajině stejný letopočet jako my dnes, přestanou kamenovat ženy a provádět jiné činy, které se neslučují s naší dnešní kulturou života. I my si ale musíme připomenout, že to bude 605 let, co byl v naší Evropě upálen Mistr Jan Hus a před 420 roky Giordano Bruno. O našich křesťanských hodnotách mnoho politiků mluví, ale ne všichni je dokážou vyjmenovat. Víra, naděje a láska se pojí s moudrostí, spravedlností, mírností a statečností. Věřím, že až odložíme roušky po této světové katastrofě, nebudeme si klást ruku na srdce, že musíme být první - first, drancovat na zeměkouli, ale budeme vnímat i naše sousedy. Podat jim ruku, když potřebují pomoc. Myslím, že se to již děje a utrpení jiných burcuje dobro v lidech, což nás v některých směrech odlišuje od zvířat. Jsou to často „obyčejní“ naši spoluobčané, kteří jsou, jak se dnes říká, v první linii a dobrovolníci. První linie, to je výraz z historie války. Jsou to c t n o s t n í lidé a je smutné, že na toto slovo se pomalu zapomíná. Je dobré vrátit se ještě k nedávným velikonočním svátkům. Velký pátek byl příkladem sebeobětování a dnešní činy těchto lidí při boji s pandemií lze s tím srovnávat. A Vzkříšení možno vnímat jako vzkříšení naděje, že překonáme tyto těžké chvíle. A hleďme tedy i na nošení roušek ve světě trochu jinak. Ne za každou rouškou je špatný člověk. Některé naše politiky při vystoupení v televizi také nepoznávám. Na závěr jen parafrázuji: podle činů poznáte je.
František Lochman
Redakční systém i-servis
(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena