Sedm tisíc let osídlení Jažlovic

Kostel sv. Václava na návrší znovu se rozvíjející obce vytváří dodnes přirozenou dominantu Jažlovic. Jistě vás nepřekvapí, když připomeneme, že nejstarší částí kostela je původně románská rotunda. Pochází už z dvanáctého století a řadí se tak k necelým třem desítkám nejstarších kamenných svatostánků na našem území.

O století později zřejmě došlo k rozšíření o kostelní loď. Ze stejné doby by mohla pocházet i tajemstvím zahalená freska, která dodnes budí obdiv a bude předmětem dalšího bádání.

Dávné osídlení

Historie Jažlovic je však mnohem starší. Leccos nám o tom vypovídají archeologické výzkumy, které v lokalitě probíhaly od čtyřicátých let 20. století v souvislosti s výstavbou dopravní infrastruktury v přilehlém okolí. První velký archeologický průzkum Jažlovic při stavbě takzvané Hitlerovy dálnice se odehrál již v roce 1940 jižně od obce. Přinesl ve své době unikátní objev rozsáhlé neolitické vesnice. Podle nálezů keramiky se podařilo určit, že pravěcí obyvatelé Jažlovic náleželi k lidem tzv. kultury s lineární keramikou, pojmenované podle spirálovitých a volutovitých ornamentů, jimiž zdobili své nádobí. V první polovině 20. století archeologové tuto kulturu datovali zhruba do období kolem poloviny třetího tisíciletí před letopočtem. V moderní době ale došlo k přehodnocení stáří této kultury a současní archeologové ji posouvají do ještě mnohem starších dob. Můžeme tedy prohlásit, že na území Jažlovic existovalo stálé osídlení už někdy mezi léty 5500 a 5000 př. n. l.

Život v pravěku

Pravěcí lidé té doby již disponovali vyspělou kulturou a znalostí specializovaných nástrojů. Živili se zemědělstvím a pěstovali dobytek. Jažlovická neolitická vesnice vydala mnohá na svou dobu velmi pozoruhodná tajemství. Podařilo se díky jejich odhalení například rekonstruovat podobu chalup, ve kterých pravěcí osadníci bydleli. Jednalo se o domy, základem jejichž konstrukce byly zpravidla v pěti řadách zahloubené kůly. Stěny byly vyplétané proutím. Domy měly až několik desítek čtverečních metrů a byly členěné na jednotlivé prostory. Proutí se následně omítalo hliněnou omítkou. Zajímavé je, že do hlíny se pro lepší konzistenci vkládala také sláma a plevy, mezi kterými se zachovala i obilná zrna. Jejich rozbor nám tak prozrazuje, co tehdejší lidé pěstovali – bylo to především žito. Kromě rozličné keramiky, kamenných nástrojů, odpadních jam, zvířecích kostí nebo uhlíků došlo k zajímavému objevu mnoha jednoduchých kamenných drtidel na obilí. Těmito drtidly byla vybavena skoro každá chata, což dokládá, že jednotlivé domácnosti byly samostatnými hospodářskými jednotkami, které samy zpracovávaly svou sklizeň. Zajímavé je také nepravidelné rozložení vesnice. Nebyla orientována ani podél cesty, ani kolem návsi. Pravěké domy byly roztroušené na ploše asi 5000 čtverečních metrů zcela náhodně. Podařilo se také objevit stopy dokládající to, že některé chaty vyhořely. Ať už šlo o nešťastnou náhodu nebo o cílené zapálení (například kvůli zahmyzení či z rituálních důvodů), její obyvatelé si zřejmě postavili chatu opodál na co nejvhodnějším místě, bez nějakého většího plánování. Největší záhadu pro nás ale skýtá zánik této vsi – její obyvatelé zmizeli náhle, bez jakékoli prokázané příčiny. Slehla se po nich zem a my netušíme proč. Po několik stovek či tisíc let zůstala oblast opuštěná.

Keltové  

Lineární kulturu vystřídali na stejném území až lidé doby římské v období kolem přelomu letopočtu. Keltové se zde usídlili a žili podobně, jako jejich starší předkové. I způsob, jakým si stavěli domy, byl obdobný. Na rozdíl od nich však své domy Keltové stavěli menší a zahloubené, navíc organizovaně podél ústřední cesty. Našly se po nich brousky, kamenné nástroje, ale již také zlomek oděvní spony dokládající používání kovů. Keltští osadníci zde ale sídlili maximálně pár stovek let. Také jejich osídlení náhle a překotně končí a sídliště bylo z neznámých důvodů opuštěno. Jednalo se snad o následky stěhování cizích kmenů? Vykáceli si snad v okolí všechno dřevo? Nebo v tom mohou mít prsty klimatické změny, které znemožnily pokračovat v zaběhlém způsobu života na daném místě? Kdo ví?

Hliněná pec a další objevy

V šedesátých letech 20. století pokračovaly archeologické výzkumy této lokality v souvislosti se stavbou dálnice D1. Ukázalo se, že neolitické sídliště bylo ještě větší, než se původně čekalo. Podařilo se mimo jiné objevit hliněnou pec a unikátní motykovitý předmět s provrtem. Na tento výzkum poté navázaly další záchranné výzkumy z konce osmdesátých a z devadesátých let, během kterých byla přítomnost neolitického osídlení prokázána i v dalších oblastech dnešní průmyslové zóny.

Příchod Slovanů

Lidé se do Jažlovic vrátili zřejmě až ve 12. století. To už se jednalo o slovanské obyvatelstvo a k osídlení si znovu vybrali úrodné nížiny potoka jižně od dnešní vsi. Zemědělské osídlení zde dokládá nález raně středověkého stavení, ve kterém se našly i zlomky keramiky umožňující přesnou dataci. Toto osídlení už s nejvyšší pravděpodobností souvisí s románskou rotundou, která vyrostla na vršku nad okolními potoky a už 900 let shlíží shůry na obyvatele přilehlého okolí. Z různých ne úplně spolehlivých pramenů se dozvídáme zkazky o tom, že se v Jažlovicích měla také nacházet jakási tvrz nebo hradiště. Dávalo by smysl, že tato tvrz by mohla být vystavěna na ostrožně, která se tyčí nad okolním terénem, který se na jihozápad svažuje strmě dolů.

Nezodpovězené otázky

Je tedy možné, že byla rotunda součástí nějakého opevněného komplexu? Je to pravděpodobné, zejména pokud si uvědomíme, že se nacházíme v době, kdy v Říčanech ještě zdaleka nestál žádný hrad a zřejmě ani žádný kostel. Byly Jažlovice tehdejším centrem politického i duchovního života přilehlé krajiny na jih od Říčan? To bohužel nyní nedovedeme zodpovědět. Zatímco zemědělská krajina v okolí je již relativně dobře „prokopána“, samotná místa, která by mohla být dávným centrem středověkého osídlení, dosud na důkladný archeologický průzkum čekají. Mohl by přinést fascinující poznatky o raně středověké historii obce.

Radek Holodňák

Přílohy:

H-3766_VEKTOR.jpg (1950 kB)

A 434-edit kopie.jpg (908 kB)