SSC Říčany v letech 1941–1944 (4)

Název říčanského klubu, který ani po osmdesáti letech nevymizel z místní paměti, odkazuje sice ke sportovní činnosti, ale jak už víte, jeho členové byli i zapálenými divadelníky a recitátory. Po úspěchu programu „Růže ran“ připravili další večer s poezií.     

Program „Srdce a úsměv“ sestavili už z českých básní (ten předchozí obsahoval i tvorbu v němčině) a jeho hlavní část tvořila dramatizace povídkové studie Jana Nerudy „Trhani“. V tomto pořadu jeho tvůrci experimentovali s osvětlením, přednášející se pohybovali po jevišti a přednes někdy podbarvovala hra na klavír.

Spokojení diváci  

Šlo tedy o skutečné divadlo. Sám jsem se ho aktivně účastnil. S vrstevnicí Marcelou Bartůškovou jsme představovali děti trhanů. Diváci smělé kroky Recitačního odboru ocenili hojnou účastí a nadšeným potleskem. Odbor dostal dokonce nabídku na vystoupení v Praze. Další program připravili mladí lidé z SSC z básní Jiřího Wolkera a nesl název „Světlou stopou“. Opět byl vřele přijat.  V Labuti se sešlo přes tři sta diváků. Uskutečnil se v roce 1944, a byl to pořad poslední.

Tvůrčí atmosféra

Recitační odbor sám o sobě říkal, že jsou „zmatkáři“, ale vše fungovalo dobře. Do kolektivu přišli bratři Jaroslav (Réža) a Ladislav Masopustové, kteří se věnovali divadlu v Sokole. Dále vynikající recitátorky Věra a Dana Korešovy. Byl zde soustředěn docela slušný intelektuální potenciál. Také je třeba zmínit se o vztahu k divadelnímu spolku Tyl. Zpočátku byla obava z konkurence, ale postupem času se ukázalo, že je v Říčanech místo pro oba soubory. Rozvinula se spolupráce, a tak třeba Štědrák dělal osvětlení pro jejich hry. Když v SSC potřebovali jeviště, tak „Tyl“ zkoušel v klubovně na Stadíku.

Glosy

Samozřejmě, že se ke své práci vyjadřovali tvůrci a recitátoři glosami. A jak jinak než ve verších. Několik jich uvedu na ukázku. Když jsem vlezla na jeviště/třásla se mi kolena,/snad to nebude již příště,/Zelinková Milena. Anebo: Světla jsem zlepšoval,/chyby jsem mýtil,/Štědrej svítil. Jedna ze zákulisí: Gratulací jsem dostal balík/Š. A. Ťalík. Od zmatkáře: Doufám, že to bylo/lepší nežli „Růže ran“/zmatkář Huturán. A konečně: Po představení jsem si dal dobře vyuzený bůček, pravil Láďa Tuček. 

V roce 1944 se v rámci Recitačního odboru dala dohromady omladina, která chtěla pořádat chvilky posezení nad literaturou, číst povídky, vést rozhovory, prostě seznamovat se s kulturou. Dali si název „Táčkaři“ a scházeli se ještě v roce 1946.

Tancování

Za protektorátu byly zakázány taneční kurzy a taneční zábavy.  Můj přítel MUDr. Lubor Hofta (Jakoby) mně vyprávěl, jak to bylo vyřešeno v SSC. Mládež okolo sedmnácti let se začala scházet u nich v truhlárně (na rohu dnešních ulic Široká a Řípská) na taneční pobavení. Sám se toho zúčastnil. Uklidila se podlaha truhlárny, přinesl gramofon, reproduktory, desky a mohlo se začít. Trsal se hlavně swing a foxtrot. Skladeb byl dostatek z produkce R. A. Dvorského. Údajně se podobně dělo i v truhlárně u Bartáků (roh Mlýnské ulice, nyní novostavba). To je můj poslední odstavec povídání o SSC. Nakinkal jsem toho už dost.

DOSLOV

V sérii textů o Studentském sportovním klubu jsem chtěl čtenářům poskytnout informace o zrodu a vývoji klubu, který z původního záměru (lední hokej) přerostl ve výraznou sportovní a kulturní organizaci v Říčanech. Zejména za války byl oázou relativní pohody, svobody a kamarádství. Atmosféra v něm byla určitým návodem, jak snížit dopady války na život. Po konci války se členové a členky rozprchli po republice a výborně fungující kolektiv se rozpadl. V roce 1946 tak SSC v původní podobě skončil. Přínosy jeho činnosti však ovlivňovaly Říčany i nadále. Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám za pozornost.

A víte, proč jsou na posledním obrázku muzikanti tak veselí? Protože jsme už všichni téměř s jistotou věděli, že Němci prohrají válku a na obzoru se rýsovala svoboda.

František Křížek, dětský člen SSC

Přílohy:

SSC_Božena Němcová.jpg (200 kB)

10 silvestr.jpg (1983 kB)