Moje vzpomínky na začátky příjmu televize v Říčanech

Jaroslav Svoboda

V roce 1953 mi bylo patnáct let. Jako radioamatér jsem se samozřejmě velmi zajímal o vše, co souviselo se začátkem vysílání Československé televize. Bohužel jsem se nedostal na žádnou prvotní předváděcí akci, a tak jsem poprvé uviděl televizní obraz až v květnu toho roku na malé obrazovce prvního československého televizoru Tesla 4001/A v Říčanech v Mlýnské ulici.

První monoskop Československé televize

Foto: archiv České televize

Bylo to u pana Kratochvíla, tehdejšího zaměstnance Tesly Strašnice. Televizor mohl přijímat pouze na jednom kanálu (kanál Praha), měl obrazovku o rozměrech 150 x 200 mm a elektrický příkon 150 W. Někteří „koumáci“ umísťovali před obrazovku velké obdélníkové lupy. Později se vytvořila oficiální verze i s vestavěným rozhlasovým přijímačem, ale „lidová tvořivost“ vytvářela i další verzi nahrazující původní obrazovku větší obrazovkou určenou pro další typ televizního přijímače Mánes. Pohyblivé obrázky, které jsem předtím mohl vidět jen v kině, mne zaujaly natolik, že patrně přispěly i k zaměření mého dalšího studia.

Druhé místo, kde jsem se díval na televizi, bylo u pana Emila Rálka v ulici Boženy Němcové. On byl v té době členem říčanského radioklubu a držitelem vlastní radioamatérské vysílací stanice OK1AZ. Televizor v jeho vilce byl v čase vysílání umístěn do dveří a diváci seděli v chodbě na schodech. Nejčastěji jsem však chodil sledovat televizi do budovy říčanského gymnázia, kde jsem tenkrát navštěvoval čtvrtý ročník měšťanky. Pan ředitel Klenka pořídil do školy televizor značky Leningrad, instaloval jej do malé místnosti vedle sborovny a umožnil, po domluvě s panem školníkem, i individuální sledování večerního televizního programu. Na tehdejší dobu to byl odvážný a výjimečný přístup k žákům.

K televizoru zmíněné značky se váže další moje vzpomínka. V roce 1959, jako student čtvrtého ročníku elektrotechnické fakulty, jsem se zúčastnil prázdninové studentské praxe na Technické univerzitě Drážďany. Kromě krátkých exkurzí jsme celých čtrnáct dní, denně od 7 do 16 hodin, tvrdě pracovali na lince pro výrobu televizorů v závodě Rafena Radeberg, kde již v té době vyráběli televizory s plynulým přelaďováním kanálů a podle tří různých mezinárodních televizních norem – takové se u nás tehdy vůbec nevyskytovaly. Na závěr praxe nás pozvali do firemního muzea, a ejhle, jaké mě čekalo překvapení: na historickém stojanu stál mně dobře známý televizor Leningrad. Průvodce nám sdělil, že tato značka se nikdy nevyráběla v SSSR, ale pro celý východní blok pouze zde v rámci tzv. válečných reparací.

V průběhu let byly dány do prodeje další typy televizorů a postupně se zvětšovaly rozměry obrazovek. Byly to např. televizory Mánes (Tesla Strašnice) a Athos (Tesla Pardubice). Domů jsme si zakoupili první televizor značky Athos až v roce 1958 při příležitosti padesátých narozenin mého otce, mně bylo právě dvacet let. Teprve od té doby jsem mohl sledovat televizi doma. Později došlo k výrobě prvního československého televizoru se zaobleným tvarem – Ametyst. K návrhu tohoto výrobku Tesly Strašnice významně přispěl i říčanský občan, technolog Jan Crhonek.

První čs. televizor 4001A, výrobce Tesla Strašnice, výroba 1953–1957. Dřevěná skříň, obrazovka 25QP20 s rozměrem obrazu 150x200 mm, celkem 21 elektronek, napájení 120/220 V, příkon 150 W

Foto: archiv J. Svobody

Když jsme už televizi měli, musel jsem se začít zajímat i o to, jak opravovat případné závady. Televizory byly elektronkové, a tak nejčastější poruchy zavinily právě elektronky. Vzpomínám si na říčanského známého, který byl vyučený lakýrník a o principech elektronek ani televizorů „neměl ani šajnu“. Přesto se mezi kamarády stal uznávaným televizním opravářem, neboť si opatřil servisní návody k běžným typům televizorů a sadu příslušných elektronek. A to mu stačilo: v návodech si přečetl, při jaké závadě by se měla vyměnit která elektronka. Jinak se tehdy jednalo o opravy např. porušených nedostatečně dimenzovaných odporů či kondenzátorů – nikoliv jako dnes o výměnu celých elektronických bloků.

Jako radioamatér jsem chtěl víc, než se dívat jen na jediný program. Protože náš televizor měl k dispozici vedle kanálu Praha pouze kanál Bratislava, pokusil jsem se právě na něm dálkově přijímat televizní signál z rakouského vysílače Ochsenkopf, neboť vysílal na stejné frekvenci. To se mi v Říčanech v Nerudově ulici, po několika pokusech s různými anténami, skutečně podařilo. Mohl jsem ovšem přijímat pouze obraz, protože toto vysílání neprobíhalo podle televizní normy SECAM používané u nás, nýbrž v PAL. I tak to pro mne bylo zajímavé a mohl jsem takto sledovat programy Eurovize.

Později jsem byl náročnější. V roce 1975 jsem měl štěstí a podařilo se mi zakoupit barevný japonský televizor značky NEC. (Do Československa byl dovezen jen omezený počet po návštěvě předsedy vlády Štrougala v Japonsku.) Byl to lidový televizor bez dálkového ovládání, s příjmem podle PAL i SECAM, ale pro můj záměr zcela stačil. Jeden z mých kolegů pro mne vyrobil síťovou parabolickou anténu o průměru 2 metry, kterou jsem instaloval jako otáčivou, dálkově ovládanou anténu. To jsem již bydlel ve svépomocně vystavěném domku v ulici Sibiřská (nyní Verdunská) a skutečně se mi podařilo pomocí této sestavy dálkově přijímat signál několika západoněmeckých, východoněmeckých a polských televizních stanic. Na tehdejší dobu to byl velký radioamatérský výdobytek. Samotný televizor s digitálním doplňkem dodnes používám jako náhradní nebo pomocný přijímač. Jeho exkluzivitou zůstává, že od doby nákupu neměl poruchu, má stále přijatelný barevný obraz a je stále původně zapečetěn. Síťovou parabolu však dnes užíváme jen jako sušák na vlašské ořechy.

Uvědomíme-li si současné možnosti příjmu zahraničních televizních stanic buď pomocí satelitního vysílání, ke kterému je nutné jen zakoupit satelitní přijímač a relativně malou parabolickou anténu, anebo příjem televizních programů pomocí kabelových sítí či internetu, tak jasně vynikne skutečnost, že dnešní mladí už nemají potřebu zabývat se průzkumnými radioamatérskými pokusy, se kterými jsme se tehdy museli potýkat my, nyní již zestárlí senioři.

Jaroslav Svoboda

Z historie televizního vysílání u nás

První pokusné vysílání televize v Československu se konalo již 23. 3. 1948 v Tanvaldě, kde skupina vědců Vojenského technického ústavu uskutečnila ukázku pro veřejnost. Další pokusné televizní vysílání se pak uskutečnilo v témže roce v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha v Měšťanské besedě (ve Vladislavově ulici) však bylo zahájeno až 1. května 1953. Pro první televizní vysílač byla v roce 1953 adaptována pražská rozhledna na Petříně. Televizní signál v Říčanech byl velmi dobrý. Zpočátku televize vysílala pouze tři dny v týdnu (v létě jen dva dny), v listopadu 1953 se počet vysílacích dnů rozšířil na čtyři. Teprve 25. února 1954 bylo televizní vysílání prohlášeno za pravidelné. V roce 1955 se vysílání rozšířilo na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala již po celý týden.

Dne 10. května 1970 bylo vysílání Čs. televize obohaceno o druhý program. Na něm 9. května 1973 začalo pravidelné barevné vysílání. Na prvním programu se ho však diváci dočkali až 9. května 1975. V lednu 1979 byl v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství na Kavčích horách. Souběžně s rozvojem televize přibývalo i diváků. V září 1962 bylo u nás již milion platících diváků, v březnu 1965 byly hlášeny 2 miliony koncesionářů, v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 přesáhl počet hlášených přijímačů 4 miliony. Záhy začala vznikat další studia: 31. prosince 1955 v Ostravě, 3. listopadu 1956 v Bratislavě, 6. července 1961 v Brně a 25. února 1962 v Košicích.